Sociální izolace a osamělost nejsou totéž, i když se často zaměňují. Osamělost je spíš vnitřní pocit odpojení a nedostatku blízkosti, zatímco sociální izolace znamená objektivně menší kontakt s lidmi nebo slabší sociální síť. Člověk může být mezi lidmi a přesto se cítit osaměle. A naopak může být často sám, ale necítit se opuštěně. Obě zkušenosti ale mohou výrazně zasahovat psychiku i celkové zdraví.

Co si pod tím představit

Osamělost není jen samota. Často jde o pocit, že člověk nikam úplně nepatří, že není opravdu viděný, slyšený nebo s nikým skutečně propojený. Sociální izolace zase může vypadat jako dlouhodobé omezení kontaktů, slabé vztahové zázemí, chybějící opora nebo život, ve kterém kolem člověka skoro nikdo není. WHO popisuje kvalitní sociální vazby jako důležité pro psychickou i fyzickou pohodu v každém věku.

Jak se mohou projevovat

Sociální izolace a osamělost se často neprojevují jen smutkem. Může se objevovat vnitřní prázdnota, pocit odpojení, horší nálada, úzkost, vyšší citlivost, stud, ztráta motivace, stažení do sebe nebo pocit, že je stále těžší navazovat kontakt s druhými. NHS zároveň upozorňuje, že pokud osamělost zasahuje běžný život, může souviset i se stresem, úzkostí nebo depresí.

Proč bývá tak těžké se z toho dostat

Velký problém bývá v tom, že osamělost a izolace se snadno samy posilují. Člověk se cítí odpojený, a proto se méně ozývá, méně chodí mezi lidi nebo se začne vyhýbat situacím, ve kterých by mohl zažít odmítnutí. Tím se ale pocit izolace ještě prohlubuje. Výzkumné podklady zároveň ukazují, že když se osamělost a sociální izolace objeví současně, bývá jejich dopad na duševní zdraví ještě silnější.

Co bývá častým spouštěčem

Téma sociální izolace a osamělosti se často objevuje po stěhování, rozchodu, změně práce, odchodu do důchodu, po nemoci, po ztrátě blízkého člověka nebo po delším období, kdy člověk fungoval spíš v přežívání než ve vztazích. CDC uvádí, že vyšší riziko se může týkat mimo jiné mladých dospělých, starších lidí, lidí žijících sami, lidí s nižšími příjmy, migrantů nebo některých menšinových skupin.

Proč je důležité to nepodceňovat

Osamělost a sociální izolace nejsou jen nepříjemný pocit. WHO i CDC upozorňují, že dlouhodobě souvisejí s horší psychickou pohodou a se zvýšeným rizikem deprese, úzkosti, sebepoškozování nebo sebevražednosti. CDC navíc uvádí souvislost i se zvýšeným rizikem srdečních onemocnění, cévní mozkové příhody, diabetu 2. typu, demence a předčasného úmrtí.

Co obvykle pomáhá

Pomáhá hlavně nezačínat velkými očekáváními, ale menšími kroky. NHS doporučuje mluvit o svých pocitech s někým blízkým nebo s odborníkem, zkusit skupinu nebo aktivitu, která člověku dává smysl, být aspoň někdy mezi lidmi i bez velkého tlaku na výkon a nesrovnávat se tolik s tím, co ukazují ostatní, zejména na sociálních sítích. Důležité je také nedělat všechno najednou a nezačínat u cíle „přestat být osamělý“, ale spíš u malých a zvládnutelných kontaktů.

Kdy může pomoci psycholog nebo terapeut

Psycholog nebo terapeut mohou být velmi užiteční tehdy, když se osamělost vrací dlouhodobě, člověk se cítí mezi lidmi cize, neumí navazovat kontakt, velmi se bojí odmítnutí nebo má pocit, že už neví, jak se k lidem vůbec přiblížit. Mental Health Foundation uvádí, že rozhovor s terapeutem nebo poradcem může dát bezpečný prostor pro zpracování pocitů osamělosti bez hodnocení. Pomoc dává smysl i tehdy, když se k izolaci přidává úzkost, deprese nebo silné stažení do sebe.

Nejste na to sami

Sociální izolace a osamělost neznamenají, že je s člověkem něco špatně. Často jen ukazují, že mu v životě chybí bezpečné spojení, opora nebo pocit, že někam patří. A právě to se dá postupně znovu budovat. Psycholog, terapeut nebo psychoterapie mohou být důležitou oporou, aby člověk nezůstával dlouhodobě v odpojení, ale mohl se krok po kroku vracet k větší blízkosti, jistotě a lidskému kontaktu